30. 9. – 4. 10. 2022

Muzeum věnované Jeanu Tinguelymu dostalo v Bazileji k dispozici náročný areál. Prostor otevírající se velkoryse parku a řece, ulicím s neutuchajícím provozem, uzavírající se však na zbývajících dvou stranách. V samém nitru hlavní výstavní prostor, který vykazuje dimenze průmyslové haly a ponechává Tinguelyho železným „strojům“ dostatek prostoru. Mezi nezbytností muzealizace a pomíjivostí zčásti velkých, zčásti malých, vždy ale nějakým způsobem pohyblivých objektů se nachází neřešitelný rozpor, kterému se však všichni zúčastnění postavili s naprostou otevřeností.

S vědomím charakteru budoucích exponátů získávají i transport a montáž obrovských nosníků hrázděného zdiva, i celý průběh stavby téměř nutně něco Tinguelyovského – a precizní práce kamery tento dojem ještě zintenzivňuje. Výsledná stavba ovšem nemá nic z oné pro Tinguelyho tvorbu tak typické brikoláže, nic z průmyslové přímosti. I když právě to, jak právem podotýká Mario Botta, by se umělci asi líbilo. Bezpochyby by surovější upravení prostor bylo myslitelné, toto pojetí však nebylo architektovi blízké. Muzeum nemá být vnímáno jako továrna, ale především jako nově vybudovaná stavba.

Elegantní pohyb kamery odhaluje vnitřní prostor, nejprve v jeho prázdnotě, později v zařízeném stavu. Vedle architekta se vyjadřují – s osobním zaujetím stejně jako znalecky – umělkyně Nikide Saint Pralle, Tinguelyho partnerka a múza, jeho „homme de fer“ Seppi Imhof, mecenáš Paul Sacher a Pontus Hulten, jmenovaný ředitel muzea otevřeného nakonec až v roce 1996. A samozřejmě umělec sám v nahrávkách z raných 70. let.

Scénář: Ruedi Gerber
Kamera: Patrick Lindenmaier
Střih: Mirjam Krakenberger
Zvuk: Dieter Lengacher
Hudba: Vinz Vonlanthen
Produkce: ZAS Film AG