Jeden den jednoho města. Černobílá dokumentární symfonie zachycující pulzující rytmus Berlína – jeho ulic, strojů a obyvatel – je dodnes ukázkovým příkladem tzv. průřezového filmu, který měl v následujících desetiletích mnoho následovníků.
Walter Ruttmann, původně malíř a hudebník, byl jedním z experimentátorů, kteří v nástupu filmového média rozpoznali šanci k překročení hranic vytyčených tradičními druhy umění. Ve svých raných abstraktních filmech z 20. let se snažil o vizualizaci hudby, přičemž uvažoval o „absolutním“ filmu jako o řeči abstraktních obrazů. Pole abstraktního filmu ale časem opustil. Jak sám napsal: „Během let mých pohybových studií vytvářených pomocí abstraktních prostředků jsem se stále nemohl zbavit nutkání tvořit ze živého materiálu, z miliónů pohybem provázaných energií, které skutečně existují v organismu velkého města.“ Vyvrcholením této potřeby se stal film Berlín, symfonie velkoměsta – dokumentární řez jedním dnem jedné metropole. Bylo to právě filmové médium, které podle Ruttmanna mohlo divákům pomocí rytmizované montáže zprostředkovat zážitek pohybu energií v organismu města. V době svého uvedení byl film také doprovázen hudbou Edmunda Miesela, která měla být „konglomerátem různých zvuků metropole“. Smyslem filmu bylo objektivně zachytit dynamickou realitu města a jeho rytmus. A právě kult osvobozující technologie a velkoměstské modernity se stal charakteristickým prvkem filmů tzv. nové věcnosti. I Ruttmannův film kombinuje živý, objektivní materiál na jedné straně a absolutní, čistě filmové vizuální prostředky na straně druhé. Organismus města, jehož součástí jsou budovy, stroje a lidé, podrobuje chirurgickému řezu a obnažuje jeho stále se měnící prostorovou i časovou rovinu – poezii pohybu, energie, vývoje. Dnes můžeme vnímat Ruttmannovu velkoměstskou moderní rapsodii jako optimistickou vizi soužití člověka a technologie v městském celku. Snímky, které co do filmové formy na Berlín, symfonii velkoměsta navázaly, však často vykazují méně funkcionální pohled na člověkem obývanou velkoměstskou aglomeraci. Přesto dodnes tento film funguje jako nezbytný protipól apokalyptických předpovědí o úpadku lidské společnosti kumulující se v megapolích.
