Archiv 2002 – 2018

Druhý ročník festivalu se odehrál 17.5.2003 – 18.5.2003 v brněnském Kině Art. Program odpovídal prvnímu ročníku.

Film a architektura – švýcarské pohledyje filmový cyklus 14 filmových děl, která jsou věnována architektuře. Od počátku 90 let znikla na toto téma celá řada filmů švýcarské produkce. To lze přičítat na jedné straně tomu, že švýcarští architekti vyvolali svými ceňovanými veřejnými stavbami doma i v zahraničí v posledních letech značný ohlas – kritici dokonce psali o nové moderně švýcarské architektury. Na druhé straně postavila ve Švýcarsku množství pozoruhodných staveb také řada zahraničních architektů. Architektura se stává zajímavou v mezinárodním měřítku, o čemž svědčí i rozvíjející se architektonická turistika, jak dokazují například oblíbené návštěvy baskického Bilbaa či švýcarského Valsu.

Uváděný filmový cyklus přibližuje myšlení a tvorbu slavných architektů jako jsou Mario Botta, Santiago Calatrava, Gion Caminada, Jean Nouvel, Peter Zumthor nebo dvojice Herzog & de Meuron na příkladech jednotlivých staveb nebo v přehledu realizovaných projektů. Filmy Nové bydlení, Kenwin a Slunečnice se věnují soukromým stavbám a portrétují prostor bytu a jeho obyvatele. Dokumentují proměnu bydlení od převážně reprezentativního chápání bytu, přes fázi jeho postupného funkčního zabydlování, až po snahu o propojení soukromého prostoru s přírodou, jako je tomu v případě Il girasole, domu, který se otáčí za sluncem. Zatímco snímky Berlín – Film, pracovní název a Čándígárh se zabývají urbanistickými koncepty, názory a vizionářskými představami, staví Projekt Vrin do popředí regionální kontext, kde mají na konečný výsledek rozhodující vliv místní danosti.

V jediných dvou filmech, které nevznikly v 90. letech – Nové bydlení (1930) a Čándígárh (1966), je ještě zjevný humanistický étos moderny, která snila o novém světě, městu, člověku a práci. Gesto z dnešního pohledu pozbylo aktuálnosti, zvláště po zkušenosti sedmdesátých let, kterou Mario Botta trefně vystihuje svou glosou: „Po roce 1968 jsme opravdu ještě věřili, že pomocí architektury můžeme měnit společnost. Dnes víme, že se pomocí architektury dá měnit zase jedině architektura. To znamená, že musíme pracovat v rámci našeho oboru, a ne mimo něj.“ Současní tvůrci už zcela neutopicky chápou architekturu jako složitou úpravu společenské reality.

Architektonické a dokumentární pojetí se tedy v tomto filmovém cyklu spojují do pronikavého pohledu na jednotlivé stavby veřejného i soukromého charakteru, na strukturu venkova, města i regionu a v neposlední řadě také na teoretická východiska architektury blízké minulosti a přítomnosti.

Program:

Sobota 17.5.2003

13:00 Zahájení programu

13:15 Kenwin (Kenwin)
Véronique Goël, 1996
85 min, 16 mm
anglicko-německá verze s německými titulky

V letech 1930-31 byla v La Tour-de Peilz ve Švýcarsku postavena radikálně moderní vila, připomínající architekturu Le Corbusiera či bratří Luckhardtů. Villa Kenwin v sobě skrývá jména svých majitelů: rodiny filmaře Kennetha MacPhersona a spisovatelky Winifred Ellermanové. Tato manželská dvojice, která spolu s dcerou Perditou žila na břehu Ženevského jezera život podle tradic zámožné anglické rodiny, se stranila místního společenského života a udržovala především mezinárodní kontakty. Společně vydávali časopis Close Up, věnovali se literární činnosti a mimo jiné natočili experimentální film Borderline (1930). Křižovatkami jejich rušného života byly Londýn, Paříž a zejména Berlín, kde našli i architekta pro svůj dům: Alexandra Ferenczyho. Po jeho smrti dokončil stavbu jeho spolupracovník Hermann Henselmann, který se později stal hlavním urbanistou východního Berlína.

Filmová esej Veroniky Goëlové rytmicky střídá historické detaily a dlouhé pečlivě rámované záběry na současný stav domu. Korespondence bývalých majitelů domu, fotografie a záběry ze stavby se prolínají s každodenním životem jejích dnešních obyvatel. Jejich záměrně anonymní záběry potvrzují, že i po rekonstrukci vila neztratila nic ze svého pohodlí a moderního šarmu.

Produkce: Scherzo Films
Scénář: Véronique Goël
Kamera: Alex Brandt
Zvuk: Laurent Barbey
Hudba: George Antheil

14:40 Nové bydlení(Die Neue Wohnung)
Hans Richter, 1930
28 min, 35 mm
Němý film

V roce 1930 pověřil švýcarský Werkbund avantgardního filmaře Hanse Richtera filmovým ztvárněním koncepce moderního bydlení. Film byl zadán při příležitosti velké výstavy věnované moderní bytové výstavbě. Vznikl tak snímek působivě kontrastního střihu, radikální i svěží svou novátorskou formou i jasným stanoviskem. Film je namířen proti těžkopádnému a nepohodlnému nábytku, nehygienickým kuchyním a přeplněným obývacím pokojům vyhrazeným pouze pro návštěvy. Se strhující expresivitou němého filmu zúčtovává s kýčem historizujícího salonu 19. století, nazývaného měšťáky „svátečním pokojem“. Místo toho propaguje moderní světlé a funkční prostory: flexibilní uspořádání místností umožňuje rozmanité používání, kompaktní kuchyň a vestavěný nábytek usnadňují domácí práce a uvolňují prostor. Film představuje vizi zdravého a přirozeného bydlení, jednoduchých tvarů a klidných linií coby protiváhy k neklidu moderní doby. Švýcarské příklady moderní architektury jsou doplněny o dobové mezinárodní realizace, tak aby ilustrovaly ústřední myšlenku Werkbundu: využití průmyslové výroby v architektonické tvorbě.

Novátorské filmové postupy Hanse Richtera Přinášejí vizuální rozmanitost a překvapení, především díky vlastní práci s filmovým materiálem: zrychlení, ultrarychlé střihy, animační triky, díky nimž se nábytek pohybuje, nebo narušení iluze zobrazením filmové pásky s perforovanými okraji. Tento vůbec první švýcarský film o architektuře byl v době svého vzniku promítán v Paříži i v řadě německých měst.

Realizováno na podnět švýcarského Werkbundu SWB
Kamera: Emil Berna
Produkce: Praesens Film

15:10 Slunečnice – otáčivý dům u Verony(Il girasole – una casa vicino a Verona)
Christoph Schaub/Marcel Meili 1995
17 min, 35 mm
italsky, německé titulky

 Casa Girasole – Slunečnice – je zhmotněním dávného snu futuristů o pohyblivé architektuře. Název je tu programem: dům sleduje sluneční svit. Důmyslný mechanismus umožňuje otáčení domu kolem své osy. Při pohledu zvenčí mění svou orientaci ve vztahu k okolním pahorkům, zatímco pohled zevnitř nabízí měnící se výhledy. Pohyb je pomalý (z technických důvodů trvá jedno otočení kolem vlastní osy několik hodin) a tato pomalost zrcadlí pozvolné změny prostředí během dne.

Z Filmařského pohledu nabízí Slunečnice divákovi postavenému do role myšleného obyvatele spíše radikálně roztažené střihové sekvence, než panoramatické záběry a travellingy. Prostorový princip stavby není předmětem prostého výkladu, ale je přiblížen téměř kontemplativně. Film ve vší diskrétnosti precizně a cíleně ukazuje dnešní stav a využití této nevšední stavby.

Dům postavil v letech 1930-35 nedaleko Verony janovský inženýr Angelo Invernizzi jako letní sídlo pro svou rodinu. Fiktivní postavy starého strojníka a inženýrovy dcery pomáhají vytvářet přirozený obraz domu a jeho minulosti. Subjektivně laděný komentář podtrhuje esejistický charakter filmu, který, aniž by ztrácel odstup, evokuje sílu utopických idejí doby vzniku Slunečnice.

Produkce: Christoph Schaub Filmproduktion
Scénář: Christoph Schaub a Marcel Meili
Kamera: Matthias Kälin
Střih: Christoph Schaub, Fee Liechti
Zvuk: Martin Witz

15:45 Čándígárh (Une ville à Chandigarh)
Alain Tanner, 1996
51 min, 16 mm
Francouzská verze

Když byla v roce 1947 část provincie Paňdžáb přidělena nově vytvořenému pakistánskému státu, začal Albert Mayer plánovat nové hlavní město pro tu část území, která zůstala ve vlastnictví Indie. Le Corbusier v roce 1950 převzal odpovědnost za územní plány, ale především pak za vznik reprezentačních budov ve vládní čtvrti. Rok po Corbusierově úmrtí začal Alain Tanner natáčet tento film, ve městě, které bylo v té době jedním velkým staveništěm a místy dokonce jen ve stádiu projektu. Přesto nová metropole čítala již 120 000 obyvatel.

Ač z pohledu architektury jedno z nejmodernějších měst, byl Čándígárh vystavěn ručně. Dojmy z tohoto zeleného a horizontálně členěného města (cihla neumožnila vertikální rozvoj) jsou zachyceny v dlouhých záběrech ruční kamerou. Komentář Johna Bergera převádí vizuální krásu do širší reflexe: klima do značné míry ovlivnilo rozhodování plánovačů, nové město však nedokázalo rázně zpřetrhat zažitá sociální pravidla. Staré pořádky i nadále ovlivňují stupeň vzdělání a výši příjmů, a dělníkům tak není dopřáno, aby bydleli v Čándígárhu, ve městě, které sami staví.

Přesto film sdílí Le Corbusierův optimismusa hodnotí architekturu jako nástroj umožňující lidem, aby si ujasnili své vize, naučili se důsledněji rozlišovat podstatné a vytvářeli nové vztahy. A to i přesto, že konečný výsledek je ještě v nedohlednu.

Produkce: Alain Tanner
Scénář: Alain Tanner, John Berger
Kamera: Ernest Artaria
Zvuk: Ernest Artaria
Hudba: tradiční indická hudba

16:50 Tamaro. O kamenech a andělech. Mario Botta/Enzo Cucchi
(Tamaro. Pietre e angeli. Mario Botta/Enzo Cucchi)
Villi Hermann, 1998
77 min, 35 mm
Italská verze, německé titulky

Architekt Mario Botta a umělec Enzo Cucchi spolupracovali řadu let na stavbě kaple Santa Maria degli Angeli na hoře Monte Tamaro v Tessinu. Nejdříve vznikla kamenná kostra; do hrubé stavby později vstoupila malba, která vytříbenou barevností vnitřní prostor dotvořila. Dílo bylo dokončeno v roce 1996 a je opravdovou syntézou, v níž se oba žánry prolínají a doplňují. Tvůrčí proces zde není neproniknutelný, jako například ve filmu Le mysteré Picasso od Henri-Georges Clouzota z roku 1956. Jedná se o společné dílo, vycházející, jež nebyla předem dána ani volně zvolena, ale byla definována ve spolupráci s kapucínským mnichem a kunsthistorikem.

Nevěřím v inspiraci, tvrdí Cucchi. Společné autorské hledání je zaměřeno na křesťanskou spiritualitu odpovídající době, jejímž vyjádřením jsou architektura a malba symbolizované dvojicí bílých paží na modrém podkladě, vyrytých do stěny apsidy, kterou vyplňují svou monumentální přítomností.

Do filmu vstupují obrazy horské krajiny otevřené do dálky, jindy zahalené mlhou, záběry Cucchiho rodné krajiny okolo přístavu Ancone, krátké exkurze za tradicí inkrustací, sahající v Tessinu i jižní Itálii až do 8. století. Odkazy a narážky odbočují z hlavního proudu obrazů a zdařile snoubí objektivní výklad s poetikou bájí a legend.

Produkce: Imagofilm SA
Scénář: Villi Hermann
Kamera: Hugues Ryffel, Hans Stürm
Střih: Villi Hermann
Zvuk: Villi Hermann
Hudba: Paul Giger

18:25 Tate Modern  (Tate Modern)
Beat Kuert, 2000
25 min, Beta SP
Anglická verze

Krátké dílko Beata Kuerta nabízí pronikavý pohled na stavbu Tate Modern, první velký mezinárodní úspěch dua Herzog & de Meuron. Projekt přeměny Bankside Power Station v centru Londýna na muzeum moderního umění splnil už krátce po svém otevření vysoké nároky, které na něj byly kladeny. Z bývalé továrny se skutečně stal exkluzivní veřejný prostor, který v nejlepším duchu rozvíjí tradici pařížského Centre Georges Pompidou.

Film z různých pohledů ukazuje prostorový luxus vyprázdněné a zároveň zalidněné turbínové haly, která je srdcem galerie. Ředitel muzea Nicholas Serota, architekt Jacques Herzog a s ním spolupracující umělec Harry Gugger podrobně vysvětlují jednotlivé součásti návrhu: s urbanistickými východisky místa na exponovaném jižním nábřeží Temže naproti chrámu sv. Pavla, význam „hrubých“ detailů zábradlí, volby různých typů podlah, způsob vedení vzduchu a světla anebo odkazy na architekturu stavitele elektrárny Gilese Gilberta Scotta.

Dojem z toho, jak jednotlivé výstavní prostory vytvářejí prostředí pro vystavování uměleckých děl 20. století, je filmovými prostředky možné navodit jen přibližně. Otázku, jestli kvalita vystavované sbírky umění nezaostává za svou architektonickou schránkou, ponechává film nezodpovězenou.

Produkce: Al Castello SA
Kamera: Beat Kuert
Střih: Roberta Grasselliová
Zvuk: Roberta Grasselliová
Hudba: Bryars

19:00 Berlín-Film, pracovní název (Berlin Cinema, titre provisoire)
Samira Gloor-Fadel, 1997
106 min, Beta SP
Anglicko-francouzsko-německá verze s německými titulky

Obrazy a zvuky Berlína let devadesátých – podoba metropole v pohybu. Postupně mizí pusté prostory a proluky, které byly příznačné pro desetiletí studené války. Proměny jsou místy patrné na první pohled (Potsdamer Platz), jinde se volná místa mezi domy a ulicemi, kudy vedla berlínská zeď, zvolna a téměř nepozorovaně vyplňují. Film se věnuje především veřejným prostranstvím, ale dotýká se i soukromých staveb: k vidění jsou rezidenční čtvrti z doby po roce 1870 i ze šedesátých let 20. století, Alexanderplatz a Braniborská brána nebo místa, kde se potkává turecká a kurdská komunita.

Režisér Wim Wenders a architekt Jean Nouvel společně procházejí staveništěm Galeries Lafayette i blíže neurčenými stavbami a diskutují o tom, co mají jejich profese společného a v čem se odlišují. Architekt i filmař tvoří obrazy, oba musí reagovat na nečekané situace a mají jen omezené finanční zdroje. Výsledkem jejich snažení je určitý obraz doby, který se dá mnohem snáze – a v tom jsou oba zajedno – vyjádřit filmem. Hlas Jeana-Luca Godarda přemítá o postavení filmu, který je nositelem nejen vize, ale i tvůrčí myšlenky.

Film Samiry Gloor-Fadel je úvahou – občas trochu melancholickou – o tom, jak uchopit realitu velkoměsta. Toulavý pohled kamery se svými dlouhými a pomalými záběry a převažující černobílé podání umožňují zachytit realitu objektů. Pro generaci Wima Wenderse je totiž barva synonymem pro smyšlené a zinscenované děje.

Produkce: Les Films de la Terasse SA
Scénář: Samira Gloor-Fadel
Kamera: Philippe Bronier, Patrice Cologne a d.
Zvuk: Daniela Bürginová, Peter Henrici, Jean Paul Mugel
Hudba: Mahmut Demir, Jean-Louis Valéro

Neděle 18.5.2003

13:00 Projekt Vrin(II project Vrin)
Christoph Schaub, 1999
48 min, Beta SP
Rétorománská verze s německými titulky

Architektura jako pouhý estetický objekt zbavený sociálního či ekonomického rozměru nemá v podstatě žádnou hodnotu, tvrdí architekt Gion Caminada. Tři roky po natočení filmu Lieu, funziun e furma (Místo, účel, tvar) podává režisér Christoph Schaub nový a úplnější pohled na horskou vesnici Vrin. Jeho metoda připomíná etnografický průzkum: pečlivě vyhledává a dokumentuje současnou architekturu v sociálním prostředí horské vesnice, jejíchž 270 obyvatel žije především z tradičního zemědělství. Jejich výrobky jsou spotřebovávány přímo na místě nebo jsou určeny k přímému prodeji v údolí; své příbytky si vensičané odjakživa staví ze dřeva a kamene, které jim poskytuje příroda.

Architektura místního rodáka Giona Caminady je prostá a zbavená vší koketérie. Tento přístup ústí v onu pečlivou střídmost, která je typická pro místní podmínky: budova musí v první řadě sloužit svému účelu. Promyšlené detaily dřevěných prvků umožňují individuální stavění; vnitřní prostory jsou jasně vymezené, jen zřídka se otvírají, jak to vyžaduje moderní trend. Caminadova architektura je ovšem zároveň určena formou – umístění oken a tradiční konstrukční metody se vzájemně podmiňují, plochy šikmých střech se začleňují do už existujících kompozic původních domů – nové se pokorně řadí mezi staré, aniž by chtělo svou novostí svádět.

Architektura je tu především reflexí původní kultury, ve které není žádné místo izolovaným ostrovem, ale kde jsou vlivy okolního prostředí přizpůsobovány potřebám celé komunity. Jelikož jsou zájmy příslušníků komunity často protichůdné a je tedy nutno dobře zvažovat umístění nových obecních staveb, mohou se jejich projekty táhnout i celá léta. Vše přitom probíhá s pozoruhodným klidem a rozvahou, které můžeme jen obdivovat.

Produkce: Television Rumantscha
Scénář: Christoph Schaub, Martin Witz
Kamera: Matthias Kälin
Střih: Christoph Schaub
Zvuk: Martin Witz

14:00 Alberto Sartoris – paměťstoletí(Alberto Sartoris – lamemoria di un secolo)
Elda Guidinetti/Andres Pfaeffli, 1994
26 min, 16 mm, barevný
Italská verze s německými titulky

Filmový portrét věnovaný Albertu Sartoriasovi je portrétem protagonisty moderny, který byl vždy znovu a znovu jedním z jejích znamenitých propagátorů: autor četných staveb a ještě četnějších projektů racionalistického rázu, spolubojovník futurismu na straně Marinettiho, účastník zakládajícího kongresu CIAM v La Sarraz (1928), autor vizuální antologie Gli elementi dell’achitettura funzionale (1932) a dalších spisů.

Důležité projekty jsou představeny v různých perspektivách, modelech a Sartorisem pěstovanou formou „exaktní“ axonometrie, částečně animovanou formou, ale vždy s podbarvením zásadních otázek. Z nemnoha realizovaných staveb, ze kterých zůstalo sotva něco v originálním stavu, se zachovaly naopak jen fotografie. Mezi tím vším podrobné výpovědi sebevědomého tvůrce. Výroky objasňující nejen jeho vlastní minulost – tvrzení, že on sám do architektury zavedl barvu, že idea moderní architektury byla ideou čistě mediteránní – zůstávají nekomentovány a zakalují tak sice celkový obraz, jsou ale vyváženy názorným oživením modernou tak poznamenaného století. S uplynulým stoletím se film stal také poctou stejně tak prominentnímu jako výmluvnému svědkovi času (1901 – 1998).

Scénář: Elda Guidinettiová/Andreas Pfaeffli
Kamera: Albert Moccia/Alain de Martin/Walter Schira
Střih: Alberto Eisenhardt
Zvuk: Enzo Ferrari, Elio Bernasconi
Hudba: Erik Satie
Produkce: Ventura Film SA

14:45 Cesty Santiaga Calatravy (Die Reisen des Santiago Calatrava)
Christoph Schaub, 1999
80 min, 35 mm
německo-francouzsko-španělská verze s německými a francouzskými titulky

Dvojí talent i vzdělání architekta a inženýra činí ze Santiaga Calatravy výjimečnou osobnost současné architektury. Jeho díla mají neopakovatelný ráz, který vyplývá – nikoliv náhodou – ze symbolické souhry statických sil. Při své tvorbě se Calatrava opírá o studium organických struktur, například stromů, ale i lidských kostí – i ve své kanceláři má stále na očích lidskou kostru. Uvědomuje si nicméně že formální kvalitě těchto předloh se nemůže vyrovnat: uznává, že „strom je vždycky mnohem lepší“.

Filmový pohled na hotové výtvory, skulptury nevšední krásy, na nichž a v nichž se chodí a jezdí, doplňují záběry autora, který neúnavně skicuje v osamělosti svého bytu. Záběry s vysokou fotografickou kvalitou se střídají s videoreportážemi na hrubozrnném materiálu, které jsou vsouvány mezi záběry na skicy návrhu a obraz hotového díla. Film vypovídá o nekončících cestách, o instrukcích rozdávaných na stavbě, o jednáních s klienty i o kontrolách v rámci stavebního dozoru. Tímto způsobem jsou ztvárněny dva spekty Calatravovy osobnosti – stejnou měrou neoddělitelné i aktuální: umělec tvořící ve své osamělosti a podnikatel ve svém sídle v Curychu, jenž řídí zároveň i činnost svých poboček ve Valencii a v Paříži.

Velké rozměry Calatravových děl a zejména jejich prostorová komplexita nacházejí adekvátní vyjádření v dlouhých, pomalých a klidných záběrech. Calatravova díla, ať už směřují k monumentalitě nebo tíhnou k formální extravaganci, vždy odpovídají funkci, kterou mají plnit. Film Christopha Schauba podtrhuje to, co dnes považujeme za podstatné, tedy použitelnost pro každodenní život.

Produkce: T&C Film AG
Scénář: Christoph Schaub
Kamera: Matthias Kälin
Střih: Fee Liechti
Zvuk: Dieter Meyer, Martin Witz

16:30 Místo, účel, tvar (Lieu, funcziun e furma)
Christoph Schaub, 1996
24 min, Beta SP
Německá verze s anglickými titulky

Peter Zumthor a Gion Caminada jsou bezpochyby dva nejvýznamnější současní architekti pocházející ze švýcarské rétorománské oblasti Grisons. Filmový dvojportrét z dílny Christopha Schauba citlivě a přesně vystihuje společné rysy obou tvůrců i jejich rozdíly. Zatímco Caminada považuje za štěstí, když může pracovat prakticky izolován ve vesnici Vrin a rozvíjet svou architekturu v úzkém dialogu s jejími obyvateli, Zumthor je i během natáčení stále ochoten překračovat národní hranice, přičemž se opírá o myšlenku, že postupy prověřené na jednom místě, jako například skladba architektonických prvků, je možné použít i v jiné situaci. Jeho projekt muzea Topografie teroru v Berlíne stále čeká na své dokončení. Věhlasné lázně ve Valsu jsou v dokumentu zachyceny v pokročilém stadiu realizace. Film odhaluje a komentuje princip konstrukce této pozoruhodné stavby 90. let, jejíž mohutné kamenné bloky evokují architekturu dávno zašlých časů.

Vnímavost k existujícím strukturám, zvláště pokud se jedná o jejich úpravy, je charakteristická pro oba architekty. Ač se ani jeden nebrání betonu, oba dávají přednost přírodním materiálům – kameni a dřevu. A pokud Zumthor o svých stavbách tvrdí, že jsou samy sebou a nemají potřebu něco předstírat, pak to stejnou měrou platí i o architektuře Giona Caminady.

Produkce: Televisiun Rumantscha
Scénář: Christoph Schaub
Kamera: Matthias Kälin
Střih: Ernst Oppliger, Christoph Schaub
Zvuk: Martin Witz

17:15 Meta-Mecano(Meta-Mecano)
Ruedi Gerber, 1997
64 min, Beta SP, barevný
Italsko-anglicko-francouzsko-německá verze s francouzskými titulky

Muzeum věnované Jeanu Tinguelymu dostalo v Bazileji k dispozici náročný areál. Prostor otevírající se velkoryse parku a řece, ulicím s neutuchajícím provozem, uzavírající se však na zbývajících dvou stranách. V samém nitru hlavní výstavní prostor, který vykazuje dimenze průmyslové haly a ponechává Tinguelyho železným „strojům“ dostatek prostoru. Mezi nezbytností muzealizace a pomíjivostí zčásti velkých, zčásti malých, vždy ale nějakým způsobem pohyblivých objektů se nachází neřešitelný rozpor, kterému se však všichni zúčastnění postavili s naprostou otevřeností.

S vědomím charakteru budoucích exponátů získávají i transport a montáž obrovských nosníků hrázděného zdiva, i celý průběh stavby téměř nutně něco Tinguelyovského – a precizní práce kamery tento dojem ještě zintenzivňuje. Výsledná stavba ovšem nemá nic z oné pro Tinguelyho tvorbu tak typické brikoláže, nic z průmyslové přímosti. I když právě to, jak právem podotýká Mario Botta, by se umělci asi líbilo. Bezpochyby by surovější upravení prostor bylo myslitelné, toto pojetí však nebylo architektovi blízké. Muzeum nemá být vnímáno jako továrna, ale především jako nově vybudovaná stavba.

Elegantní pohyb kamery odhaluje vnitřní prostor, nejprve v jeho prázdnotě, později v zařízeném stavu. Vedle architekta se vyjadřují – s osobním zaujetím stejně jako znalecky – umělkyně Nikide Saint Pralle, Tinguelyho partnerka a múza, jeho „homme de fer“ Seppi Imhof, mecenáš Paul Sacher a Pontus Hulten, jmenovaný ředitel muzea otevřeného nakonec až v roce 1996. A samozřejmě umělec sám v nahrávkách z raných 70. let.

Scénář: Ruedi Gerber
Kamera: Patrick Lindenmaier
Střih: Mirjam Krakenberger
Zvuk: Dieter Lengacher
Hudba: Vinz Vonlanthen
Produkce: ZAS Film AG

18:45 Mario Botta – není prostoru beze světla (Mario Botta – senza luce nessuno spazio)
Andres Pfaeffli, 1988
45 min, 16 mm
Němá verze

Film mapuje tu část Bottova díla, které vzniklo bezprostředně před jeho natočením.

Ze staveb 80. let jsou zde představovány obytné domy v Tessinu. Banca Gottard v Luganu, projekt kostela v Mogno, dále divadlo a kulturní dům v Chamberry – první zahraniční dílo architekta v době, kdy už měl mezinárodní věhlas.

Charakteristický Bottův rukopis, ještě dnes snadno rozpoznatelný mezi všemi ostatními, se podle jeho vlastních slov vyznačuje tím, že dům je současně ukotven ve svém lokálním prostředí a v univerzálnu: je chápán jako plastické těleso složené z jednoduchých tvarů, vycházející z typologických studií, těleso, v němž symetrie a osovost hrají významnou roli. Výsledkem podobného uvažování je paradox, kdy řešení architektonického problému je obsaženo v daném místě, zároveň ale to samé místo je v podstatě vytvářeno architekturou. V projektu židle (projet de chaise) je archetypální problém nazírán novým pohledem. Designérství umožňuje ve srovnání se stavitelstvím rychlejší ověření idey v realitě.

Ve filmu jsou v rychlých sledech předkládány různé varianty projektu, které Botta sám komentuje v rámci ateliérových diskusí – odhaluje se nám tak pracovní postup, kdy je výchozí myšlenka upravována a dále rozvíjena. Naproti tomu se ukazuje, že je překvapivě obtížné filmařsky převést nebo vyjádřit význam světla pro prostor a ztvárnit tak myšlenku obsaženou v názvu filmu.

Produkce: Al Castello SA
Scénář: Andreas Pfaeffli
Kamera: Beat Kuert
Střih: Beat Kuert
Zvuk: Vincenzo Consoli

19:45 Jean Nouvel – estetika báječna (Jean Nouvel – Ästhetik des Wunderbaren)
Beat Kuert, 1998
55 min, Beta SP
Francouzská verze s anglickými titulky

Beat Kuert si zvolil kulturní a kongresové centrum v Luzernu k ilustraci toho, čemu Jean Nouvel říká „estetika báječna“: ohromná přečnívající střecha sjednocuje vnitřní život i abstraktní plochy v jeden celek, který je výsledkem postupu namířeného proti expresionismu techniky. Skrývá příliš zjevné, aby jinde zobrazil magii neviditelného – rafinovaným umístěním a volbou oken kontroluje průhledy a výhledy do exteriéru.

Všudypřítomné sklo místo aby ztělesňovalo ideu „modernistické“ průhlednosti, slouží potřebě neurčitosti a různorodosti vnímání skleněných stěn. Diskuze na toto téma je podpořena záběry z Nouvelových budov Cartierovy nadace v Paříži, Galeries Lafayette v Berlíně a opery v Lyonu. V době vzniku filmu ještě stavba v Luzernu nebyla dokončena, takže o některých problémech se diskutuje, aniž by byly doprovázeny obrazem. S vědomím toho, jaký význam mají povrchy fasád pro Jeana Nouvela, nezbývá než si přát, aby bylo natočeno pokračování filmu.

„Velký šéf“ ve svém pařížském ateliéru, který sám vnímá jako tranzitorní místo, záměrně nemá trvalý pracovní kout. „Vliv náhody“ je vnímán jako šance a jako výzva, neboť ve stavebním umění není zdaleka všechno předvídatelné.

Produkce: Al Castello SA
Scénář: Beat Kuert
Kamera Reinhard: Schatzmann, Beat Kuert
Střih: Beat Kuert
Zvuk: Lucius Kuert

V roce 2002 se v pražském kině Aero konal 1. ročník festivalu Film a architektura s podtitulem Švýcarské pohledy.

Harmonogram je dostupný na webu Kruhu. Podrobnosti o filmech si můžete přečíst výše u roku 2003, který byl v podstatě brněnskou ozvěnou prvního ročníku.